Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nedělní lehce podmračené poledne začíná ve stanu, kde vykopávají RAPSÖD se svým thrash metalem silně potaženým vrstvou hardcorepunku. S povděkem kvituji, že den začíná s trochu metalovějším feelingem. Současná produkce jihlavských mi připomíná takové punkovější a méně agrsivní LAHAR ve své aktuální verzi. Registruji v setu i materiál z právě vycházejícího splitka s Půmyslovou Smrtí a po pár skladbách mohu s klidem konstatovat, že se jedná o jeden z nejzajímavějších současných thrashových objektů u nás.
Při ranním shonu stíhám ještě začátek nadějné neocrustové hydry zvané GATTACA. Kapela, která je složena z lidí kolem SE metalcorové kapely xNIDALx a současných REMEK (ex-LAKMÉ, ex-DAKHMA,…) ze svého chřtánu chrlí emotivní oheň plný valivého crustu, hardcoru. Stíhám jen první skladbu, po které mě odvelí povinnosti. Bohužel. Kdykoliv jsem poslední dobou GATTACU viděl živě, byl jsem nadšen.
Zpět k hlavní scéně se na chvilku dostávám až na trio CITY OF SHIPS, které již podruhé brázdí Evropu po boku ROSETTY. Jejich post-hardcorový základ je silně ovlivněn grungovým feelingem , který jejich hudbě dodává sympaticky nenásilný, zvonivý chuťový ocas. Ačkoliv jen ve třech, dokázali CITY OF SHIPS svoji instrumentálně a aranžérsky bohatou tvorbou znít plně a ani chvilku nenudit. Po jejich vystoupení pro mě následuje opět pracovní přestávka a ke scéně se prodírám až na italské REAIN.
Tato banda zablácených manekýnů do publika nasolí temperamentní screamo-hardcorovou smršť s neuvěřitelně pozitivní energií. Jejich set je plný legrácek a živelného nasazení a mohu s klidem říci, že od roku 2008, kdy jsem je viděl na Fluffu poprvé, se mi jejich ztřeštěná a optimismem sršící pódiovka líbí stále víc a víc.
Po Itálii se přesouvám o několik tisíců kilometrů nahoru k Baltskému moři. Ve stanu se totiž právě chystá severní punková fujavice s kapelou THE SOLD OUTS a musím říci, že po REAIN mi tato obhroublá verze poctivého mladického punku přišla celkem k duhu. Kytarista dovádí pod scénou a nasraný zpěvák neučesaně haleká na lidi pod sebou, za zády má jednoduchou punkovou hoblovačku a já bych si po tomto setu dal rád zase něco uklidňujícího. Takže hurá na hlavní scénu.
Tam je připravena ROSETTA. A to, co se dělo pak si už moc nepamatuji. Pamatuji si jen to, že mě při jejím setu rozjezdil v první řadě pod pódiem parní válec. Vystoupení bylo perfektní. Po klubovém koncertu jsem si moc dobře nedokázal představit ROSETTU na větší pódiu a musím říci, že menší kluby ji tak či onak sluší lépe, to co však dokázala banda kolem Michaela Armina vytvořit na Fluffu, byl pro mne jednoznačně nedělní vrchol. Hutný bažinatý set, ze kterého čouhaly postrockové svěží výhonky se skládal ze dvou částí, které se neustále střídaly. V té první hodnější jste se mohli nadechnout nad hladinou rašeliniště a ta druhá vás nemilosrdně zatlačila daleko do hlubin.
Často bez mikrofonu řvoucí intelektuální bestie zvaná Michael Armine na sebe strhla většinu pozornosti. Nevím čím to je, ale jeho projev je při té celkem depresivní hudbě v něčem neuvěřitelně optimistický a nabíjecí. Při setu ROSETTY si šel malý klučina opět zaplavat do davu a po velkém okruhu nad hlavami návštěvníků končí chlapec na pódiu v objetí Michaela, který ho za masivního tleskání publika položil zpět na scénu. Výborný set bohatý na velmi silná místa.
A před opravdovým koncem přichází opravdový metal. Na fluffácká prkna přichází špinavá banda vlasatých neoholených ranařů zvaných BLACK BREATH, jež vzápětí spouští ten nejpravověrnější metal, který byl letos na Fluffu ke slyšení. Už jen ten pohled na stage plnou mániček, kde basák vypadal, jako by místo vlasů měl na hlavě rezavou střechu stál za to. Agresivní třeskutá směs black metalu, crustu, thrashe i death metalu v jeho oldchoolovém pojetí dokázal s lidmi pořádně zacvičit a mé metalové chuťové buňky byly snad poprvé za letošní ročník beze zbytku utěšeny.
Škoda, že podobných kapel nebylo víc, protože je jasné že: METAL VLÁDNE!
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.